CO SE NÁM V KLUBU NEPOVEDLO, ANEB HANÍK MĚL PRAVDU…

čtvrtek 28. 1. 2016 | komentářů

Před vánočními svátky jsem psal článek o tom, co se nám v našem klubu v posledních měsících a letech povedlo, dnes tedy navážu tím, co se nám dlouhodobě nedaří – popíši výzvy, které před managementem a trenéry klubu stojí, chceme-li posunout klub dál a být opakovaně úspěšní.

Občas mají někteří lidé mylnou představu, že vytvořit úspěšný mládežnický klub, atakující republikovou špičku, znamená pouze dobře trénovat volejbal. Je to ale spíše tak, že dobře trénovat volejbal je tím základním předpokladem, aby mělo vůbec smysl snažit se o něco většího. Ale špičkový mládežnický klub (podle mě jsou v dívčí složce v ČR maximálně 4-5 a my to zatím bohužel rozhodně nejsme) je vlastně velká firma, jejíž činnost není jen volejbal, ale spousta dalších podstatných věcí. A právě tyto fragmenty činnosti mládežnického střediska nám prozatím utíkají. Pojďme tedy na to, co se nám nepovedlo… 

Myšlení lidí uvnitř klubu i vně… 

Mám čím dál silnější dojem, že nemůžeme být opravdu velkým klubem, dokud nebudeme mnohem cílevědomější a sebevědomější. My se sami opakovaně stylizujeme do role malého, slabého a vesnického klubu, ale to už dávno nejsme!! Často slýchám od lidí kolem sebe, že se Chodov nikdy nemůže měřit s kluby z Prahy, z Plzně, z Brna a podobně. Myslí si to hráčky, myslí si to trenéři, myslí si to rodiče i veřejnost. Já si to od začátku nemyslím a proto mě někteří považují za namyšleného, arogantního. Tvrdím, že první družstvo, které se přestalo bát tmy, jak já tomu říkám, je letošní družstvo starších žákyň. Ony nejsou volejbalově o nic lepší než žákyně, které skončily dva roky nazpět v Českém poháru na 4.místě. Jsou lepší pouze v tom, že tehdejší družstvo se bálo Brna, Prostějova, Olympu, že se bálo medaile. Ty letošní to chtějí vyhrát, mají zdravý respekt, ale nebojí se nikoho. Proto jsou zatím první. Samozřejmě, že sebedůvěra vychází především z kvality, které si je ten, kdo sebevědomí má, vědom. Ale stahovat kalhoty dopředu, pokaždé když se objeví překážka, to není cesta k úspěchu.

Nemáme sportovní třídu na gymnáziu… 

Jedna z věcí, kterou budeme muset v dohledné době řešit, je absence sportovní třídy, respektive absence účinné spolupráce s gymnáziem. Většina klubů, proti kterým dnes na naší úrovni hrajeme, trénuje 6x -8x týdně. Kromě klasických tréninkových jednotek mají totiž další v rámci školního vyučování. My jsme se pokusili o spolupráci s Gymnáziem v Chodově, ta je ale dosud naprosto neúčelná a nevyhovující. Chyba je na obou stranách, ale především na té naší. Pokud chceme opravdu spolupracovat, musíme pro to udělat mnohem více. Připravit projekt, tlačit na školu, tlačit na zřizovatele, jednat o podpoře s volejbalovým svazem, sehnat hráče pro tuto třídu. Je to velký úkol, ale naprosto nezbytný pro další rozvoj.

Nemáme kvalitní družstvo žen…  

Nemá příliš valný smysl dělat mládežnický volejbal na špičkové úrovni, nemá-li klub kvalitní ženskou soutěž. V současné době intenzivně pracujeme na tom, abychom do Chodova získali zpět 2.ligu žen a zároveň říkám zcela otevřeně, že do budoucna chceme hrát v Chodově minimálně 1.ligu.

Nespolupracujeme s VK Baník Sokolov…  

Dosud se nám nepodařilo najít společnou řeč s vedením VK Baník Sokolov. I když jsme na tom v současnosti sportovně lépe, je potřeba vnímat, že Baník je tradiční klub s dlouhou a úspěšnou minulostí a je v našem zájmu, aby i nadále v Baníku mládež fungovala na co nejlepší úrovni. Zároveň není možné v tomto malém regionu fungovat bez úzké spolupráce všech dívčích klubů. Nyní jsou jednání na dobré cestě, myslím, že je konečně vůle spolupracovat. Vzal sem si toto osobně na starost a z jednání s vedením Baníku v minulých týdnech mám dobrý dojem. Obecně ale platí, že mají –li dva subjekty spolupracovat, musejí mít ze spolupráce výhody OBA, nikoliv jen jeden. Jinak to není spolupráce, ale zneužívání.

Musíme zlepšit prezentaci klubu a marketing… 

Na to, že jsem v posledních letech jeden z nejúspěšnějších mládežnických klubů v kraji, není o nás slyšet a naše prezentace je nedostatečná. Je to nesmírně důležité v jednání se sponzory a partnery, stejně jako při náboru nových členů a podobně. Dávám v tomto za vzor VK Karlovarsko. Jejich mládež ještě žádný velký úspěch neudělala, přesto jsou pravidelně v novinách, fungují na sociálních sítích, mají kvalitní web a podobně. První kroky jsme již podnikli – máme novou stránku na facebooku, právě kompletně předěláváme webové stránky. Ale čeká nás v této oblasti ještě hodně práce.

A nakonec nás samozřejmě trápí kvalita tréninkového procesu… 

Myslím, že v této oblasti jsme udělali nejvýznamnější krok kupředu, dovolím si bez falešné skromnosti tvrdit, že na ostatní mládežnické kluby v regionu máme gigantický náskok. Přesto úplně spokojen nejsem. Jak jsem psal výše, nestačí měřit se s kluby na krajské a ligové úrovni. Musíme se měřit s těmi největšími – za těmi nesmíme zaostávat. Je jisté, že ne všechny hráčky, které projdou naším klubem, budou reprezentantkami. I kdyby se to povedlo u jedné ze sta, bude to úspěch. Ale není možné, aby hráčka, která projde systémem výchovy v BVC Chodov, neuměla pinknout prsty, hrát bagrem, zasmečovat. A i takové hráčky bohužel občas produkujeme.

Mluvit o kvalitě tréninkového procesu je navíc téma pro samostatný článek, který určitě někdy napíši. Dnes jsem chtěl pouze nastínit to, co nás trápí v první linii a na co se musíme nyní zaměřit.

Na závěr bych si dovolil jeden osobní příběh.

V posledních letech se nám opravdu daří a máme často důvod slavit nějaký úspěch. Nedávno po jedné gratulaci k úspěchu žákyň jsem odpověděl: "Neumíš si představit, jak draze jsou ty úspěchy vykoupeny". To co se nám daří, je často na úkor osobního života, volného času, koníčků, ale třeba i pracovního povýšení a podobně.

Nestěžuji si, až mě to přestane bavit, určitě svou činnost ukončím a půjdu dělat něco jiného, jsem v tomto velmi racionální sobec. Dlouho mně trvalo, než jsem pochopil, že toto je jediná cesta k úspěchu, že za vše se platí adekvátní cena.

Dlouho se mně to snažil vysvětlit předseda volejbalového svazu Dr. Haník, když jsem pro něj pracoval. Nevěřil jsem mu a myslel si o něm to, co si myslí v současné době někteří trenéři v klubu, či v Karlovarském kraji o mně. Neměl jsem ho rád. A dokonce jsem ho jednou hrubě pomluvil na veřejném diskuzním fóru. Dneska už vím, že měl pravdu. A musím se usmívat nad tím, jak na mou pracovní náročnost v našem klubu někteří reagují. Ale vím, že jiná cesta není a přeji si, aby k tomuto zjištění došli i všichni lidé, kteří se pohybují kolem našeho klubu. Pak přestanou výše zvýrazněné nadpisy platit.