Letní příprava - představy a realita

čtvrtek 28. 7. 2016 | komentářů

V dnešním pravidelném Okénku šéftrenéra přibližuje Štěpán Javůrek průběh letní přípravy kadetek a pohled na ni.

Již poměrně dlouhou dobu jsem na našich webových stránkách nepublikoval další ze své série článků o dění uvnitř našeho klubu. Vliv na to měla také letní příprava, která mně sebrala spoustu energie a času. A právě o letní přípravě a věcech s ní souvisejících budu psát dnešní článek. Budu psát opět neformálně, tak jak se o těchto věcech bavím se svými hráči, kterým je z větší části dnešní text adresován.

Družstvo kadetek našeho klubu se připravuje na svou druhou extraligovou sezonu. Příprava probíhá jinak, než je tomu možná zvykem v jiných klubech. Volno a odpočinek po náročné sezoně čerpaly hráčky v květnu a první polovině června, od té doby trénujeme a připravujeme se. Samozřejmě, že respektuji dovolené a různé aktivity hráček, které k prázdninám patří, nicméně po každé chci určitý čas a prostor, který věnuje volejbalu. Před startem společné (a povinné) přípravy, se kterou začínáme příští týden, tedy na začátku srpna, se věnujeme především drilování herních činností – červen a červenec jsou ideální měsíce, kdy lze ,,sáhnout,, do techniky, opravovat a přeučovat a také rozvoji kondice, ale o tom dále.

Hrát mládežnickou extraligu v dívčích kategoriích není jen tak, konkurence je opravdu veliká, soutěž má 12 družstev, když odečtete ta opravdu velká, kvalitní a tradiční (Olymp, Plzeň, Budějovice, Olomouc, Prostějov, Ostrava, Brno aj.) lehce zjistíte, že udržet mezi elitou klub velikosti BVC Chodov je náročné a účasti je třeba si vážit a mnoho toho pro ni dělat. Základem toho být stálým členem této společnosti a ne pouze hostem, který postoupí, soutěž odehraje prakticky nedůstojně a za rok zase zmizí, je dlouhodobá časově náročná příprava v kvalitních podmínkách. To platí o nás dvojnásob, protože nemáme sportovní třídy a tím možnost trénovat dopoledne, musíme čas pro přípravu najít jinde – třeba právě v létě!

Úkolem mimosoutěžního tréninkového období, u nás červen – půlka září, je zapracovat nové hráčky, rozvíjet hráčky stávající a připravit družstvo tak, aby jeho volejbal měl rukopis, aby družstvo mělo jasnou tvář a vědělo, jaký volejbal chce hrát. Za to, aby se toto povedlo a stihlo, jsem plně odpovědný já. Potřebuji k tomu hráče a podmínky. A musím se tak jako každý trenér vyrovnávat s komplikacemi, které mně v přípravě stojí v cestě. Letos jich bylo několik.

Abych se mohl dobře připravit na extraligu, musím mít kde trénovat. Představa, že přes léto proběhne odstávka sportovní haly a já se do ní dva měsíce nedostanu, je bláznivá. V takovém případě nejsem schopen družstvo na soutěž připravit. I letos byly ze začátku takové tendence, nakonec jsme se dohodli a čas, který přes léto v hale trávíme je dostačující.

Druhou komplikací, na kterou si v klubu zatím teprve (částečně rádi) zvykáme, je reprezentace. V současné době se s reprezentacemi svých kategorií připravují tři naše hráčky, včetně naší první nahrávačky. Tím pádem je čas, kdy mám hráčky k dispozici pro klubovou přípravu omezen a je to komplikace. Nejde o to, že by hráčky v čase, kdy jsou s reprezentací, trénovaly špatně – naopak. Trénují výborně pod vedením výborných trenérů, kterým věřím. Ale vznikají následující problémy: V letošní sezoně chci hrát mnohem rychleji než v sezoně loňské, především z hlavního kůlu. Jinými slovy chci, aby smečařky útočily tzv. střelbu. Díky reprezentaci se ale první nahrávačka družstva a jedna ze smečařek uvidí poprvé až v srpnu… A to je samozřejmě komplikace, byť taková, kterou vyřešíme.

Samostatnou kapitolou je pak přístup hráčů – respektive jejich ochota pracovat a trénovat. Mám dojem, že by to obecně mělo být mnohem lepší. Rád sleduji v posledních letech sport v Bosně a Srbsku. Tamní mladí hráči, v touze dostat se díky sportu do západní Evropy, jsou zvyklí trénovat a pracovat mnohem více. Je to pro mě určitý vzor, i když je v našich podmínkách obtížné převést ho do praxe. Musím říct, že kultura práce je u našich hráček rok od roku lepší, ale ideální stále ne. Ale o tom zase příště…

Štěpán Javůrek