Nároky na sebe samotné, aneb každá mince má dvě strany

středa 9. 12. 2015 | komentářů

V minulosti jsem byl zvyklý po několik let s železnou pravidelností přispívat na v té době nejčtenější web o českém volejbalu články odbornými i popularizačními a to každé dva týdny. V posledním roce jsem zase přispíval na web Karlovarského volejbalového svazu metodickým seriálem. Vždy jsem si myslel, že by trenéři, kteří za volejbal berou peníze, měli své názory veřejně prezentovat a beze strachu předstupovat se svými články před širokou volejbalovou veřejnost. Protože jedině kritická debata vede k rozvoji myšlení nejen druhých, ale především svého. Po přibližně půlroční pauze jsem se rozhodl začít znovu publikovat své názory, tentokrát především jako šéftrenér BVC Chodov. Od doby co jsem napsal poslední článek, se pro mě změnila jedna zásadní skutečnost – nejsem již ve volejbalovém světě ničím zaměstnancem a tak mohu své názory vyjadřovat bez zábran a ještě otevřeněji, než jsem byl v minulosti zvyklý.  A protože mě nyní volejbalově zajímá především BVC Chodov a také z důvodu, že budu své články publikovat na těchto stránkách – dostanu se povětšinou, ať už přímo, nebo oklikou, k dění v našem klubu. Neslibuji v psaní svých článků žádnou pravidelnost a tematickou ucelenost, budu reagovat především na podněty, které mně do cesty přihrává denní volejbalový život. Pokud mně vydrží čas, inspirace a přízeň Vás, čtenářů, budu Vám své dojmy ze světa mládežnického volejbalu s radostí servírovat a čekat na Vaše (především konstruktivně kritické) komentáře a náměty. 

Když jsem před třemi lety ukončil svůj pracovní poměr s Českým volejbalovým svazem a přišel do Chodova, cítil jsem od některých trenérů a sponzorů klubu očekávání, že s sebou přinesu do klubu i úspěch. Již tenkrát jsem to považoval za bláhové, protože úspěch jako takový nikdo přinést nemůže, nemůže jej zaručit, nebo garantovat. Nic takového jsem tedy členům klubu neslíbil. Co jsem slíbil, to byla změna práce, směřování a filosofie celého klubu. Změna, která některým od počátku nevoněla a kterou dodnes někteří nepřijali za svou. Ta nejzásadnější změna přišla v tom, že se napříč všemi družstvy začalo VÍCE PRACOVAT! Větší nároky na trenéry (někteří kvůli tomu z klubu odešli), větší nároky na hráče (odešlo jich opravdu dost) a větší nároky na vedení klubu v oblasti zabezpečení družstev, tréninkového vybavení, získávání posil a podobně. Protože drtivá většina z těch, kteří zůstali, toto akceptovali a protože šéf klubu Jirka Tureček mě vždy podržel, když došlo na střety a spory, jsme během tří let dokázali mnohé: 

* Opakovaně vyhrát republikové finále v barevném minivolejbalu v mnoha kategoriích

* Stát se absolutně nejúspěšnějším dívčím klubem v Karlovarském kraji

*  4.místo v Českém poháru žákyň

* Letos opět postoupit do finálové skupiny Českého poháru

* Postoupit do extraligy kadetek

* Poprvé startovat v 1.lize juniorek atd.

To není málo, ale zároveň to není důvod k jásotu a spokojenosti. Pro mě to neznamená skoro nic. Daleko více mě hřeje, že má celý klub jednotnou koncepci rozvoje hráče, že i žákovská družstva jsou zvyklá trénovat s dělem a dalšími pomůckami, že máme kondiční trenérku na profesionální úrovni, že se naši trenéři pravidelně vzdělávají atd. atd. … 

Díky tomu, že jsme si vyhrnuli rukávy a významně zvýšili nároky na sebe, jsem úspěšní. Stále máme obrovské rezervy a stále na sebe musíme být náročnější a náročnější. Ale to, že jsme na rozdíl od mnoha klubů přestali kecat a začali dělat, je obrovsky cenná deviza, na které můžeme stavět. Je ale třeba mluvit i o tom, co se nám nepovedlo a nedaří dlouhodobě a o tom zase někdy příště….

V Chodově 9.12.2015                                                         Štěpán Javůrek